středa 2. prosince 2015

Kam se příští rok chystám a kdo se přidá?

Přišel čas sednout si nad příští sezónu a vytvořit nějaký plán akcí. Proto napíšu, jak zatím vypadá a případně budu rád, když se k některému závodu někdo připojí, protože je to vždycky takový veselejší. Minimálně už se připojil předseda Mülleros, takže se můžeme hecovat vzájemně :)

Christmas run - HK
Valentýnský běh - HK
Pečecká desítka
Pražský 1/2 maraton
Běh babiččiným údolím
Křížová desítka
Jaroměřský kros
Pardubický 1/2 maraton (MČR)
Nominační 3km na dráze
Runtour HK
MČR sprint
MČR sprintové štafety
Jesenický 1/2 maraton
1/2 maraton Moravským krasem
Běchovice - Praha (MČR na 10km)
MČR štafet a družstev
Týnišťská 10
MČR v krosu

Tak tohle mám zatím tak nějak v plánu. Ještě je brzy, takže uvidím, co dalšího se objeví. Bude záležet na tom, jak budou vycházet závody Salomon trail running cupu. Sprinty a štafety bych totiž chtěl odběhat všechny.
Každopádně až do června se do terénu moc nechystám, potom už začnu pořádně trénovat na štafety a družstva. Momentálně mě baví cesty, silnice a dráha. Konečně se dostávám na cca 100km za týden, což byl tak nějak záměr. Uvidíme, jak to půjde dál. Zatím je to celkem fajn, ale některý dny jsou dost krizový.

pondělí 16. listopadu 2015

Pořádání, pořádání a cesta kolem světa

Od zamyšlení v Jeseníkách jsem týden ležel v posteli. Asi se ta "námaha" za předešlé týdny nasčítala a já jsem měl pocit, že umřu. Vstal jsem až v sobotu ráno, kdy jsme pořádali výchoďák.
Dobře mi fakt nebylo, ale naštěstí mám kamarády. Panchy i Mülleros měli značně vylepšený čaje, který mě docela postavily na nohy. Roznos jsem ustál, komentování taky. Se sbíráním mi naštěstí Mamut pomohl. A dostali jsme ještě příjemnou pořádací povinnost. Dopít sud, který se na závodech sotva narazil. A tak jsem se sešli jako vždycky na Brněnský a pili. Pořádání skončilo ve 4 ráno, a ráno jsme vstávali, abychom jeli balit stan. Bylo to náročný, ale nemoc překvapivě zmizela. I když za cenu toho, že jsem porušil svých 14 dní abstinence.
Další týden už jsem dokonce začal trénovat. A ve středu jsem vyrazil na přednášku o ultramaratonu, abych se i něco přiučil. Opět jsem se ujistil v tom, že když někdo říká, že na běhání nemá čas, tak jenom kecá (a jsem jeden z takových lidí).
Celý týden jsem se moc těšil na oddílové zakončení sezóny, což je už legendární akce, která nikdy nezklame. Bohužel už ji taky tři roky pořádám, takže je s tím spojenýho hodně stresu (100 lidí je dost), ale ten většinou v sobotu kolem poledne opadne :-)
Letos jsem to nepodcenil, takže jsme vyrazili už v pátek. Můj dívčí tým šel roznášet bojovku a já se Šabym a Müllerosem jsme si užívali pohodový odpoledne. Večer dorazila i další skupina a asi jsme si to užili.

Ráno dorazilo i zbylých 85 lidí a mohlo se začít. Vyrazil jsem na cestu kolem světa i se svým psem, který první hodinu ještě uměl chodit. Ale bylo nás víc, prakticky dokonalá skupina.

Všechno šlo podle klasickýho scénáře. Šli jsme sami, pili jsme, rozbíjeli kokosy, dávali napít turistům a Junior mapoval a luštil křížovky. Potom jsme se klasicky sešli nejdřív s dorostem, potom s MOFem, a potom s holkama. Alda si klasicky něco udělal (tentokrát rozsekal hlavu) a klasicky byl odvezen do nemocnice. A potom jsme se bohužel rozdělili definitivně. Holky nám daly svůj nejslabší kousek a odešly. A MOF nám nechal Mamuta a taky odešel.
Pořád nevím, proč jsem to udělal, ale vzal jsem na sebe funkci, že slabší kousky dotáhnu na hotel, mimochodem jsem taky nebyl moc ve formě A pořád nevím, proč jsem to udělal, ale nevybral jsem si Müllerose, který vypadal hrozně, ale nakonec to nějak rozchodil. A tak jsme zbyli jen tři a před náma dlouhá cesta. Tu jsme samozřejmě nezvládli. Už jsem přemýšlel, kde v lese přespíme, ale naštěstí nám zastavilo auto. Jo, jen ještě jako omluvu. Celou cestu jsme nadávali na to, že nikomu nechybíme (a funkční mobil už neměl nikdo), ale po příjezdu na hotel jsme zjistili, že nás šest lidí s čelovkama hledá v lese, takže děkuju a omlouvám se! Večeři jsme nestihli, večerní program taky ne. Ale spát jsme šli ve 4 ráno, takže se to opět povedlo.
Snídani jsme zaspali a (někteří) vyrazili na závod. Já jsem na mapě od družstev nebyl, což je asi nejdelší pauza za několik posledních let. A nebyl jsem teda ani mockrát běhat. Jídlo nebylo žádný, pití v krvi až moc. Ale vedl jsem oddílový žebříček a chtěl to udržet. Bohužel už na jedničku bylo jasný, že je to bez šance. GPS jsem zapomněl zapnout a zapomněl jsem asi i svoje nohy, hlavu a žaludek. Většinu postupů si nepamatuju, jen ty chyby jo. Junior mi dal brutální nálož, ale nebyl jsem zdaleka sám, kdo nebyl ve formě. Naše hvězda ze družstev už taky měla silnější chvilky :-)
Oběd jsme naštěstí stihli a mohli jsme vyrazit domů. Samozřejmě bylo potřeba dopít zbytky zásob, a když  jsme se po cestě tak pěkně rozjeli, byla by škoda jít hned domů. Skončili jsme tedy Na Hradě u Kozla. Ničeho nelituju, až dneska na tréninku jsem litoval.
Ale ne zas tak moc, zítra si dám silniční závod, abych zjistil, jak moc velká troska jsem. Od družstev jsem přibral 8 kilo a je to znát. 10km mi asi ukáže víc....

úterý 3. listopadu 2015

Jak šel letošní trénink

Vendin článek mě inspiroval. Taky bych se měl trochu ohlédnout za tréninkovým rokem. I kdyby to nikdo nečetl, tak aspoň proto, abych si to párkrát přečetl já a neopakoval chyby, protože jsem jich udělal dost.

Listopad:
Začal HROBem, po kterým jsem byl klasicky mrtvej, takže jsem začal trénovat až další týden po Zakončení sezóny. Potom následovala super akce u Míši Omový, kde už jsem se tak nějak rozběhal a další víkend jsem si dal minisoustředění na chatě v Orlických.

Prosinec:
Tréninky v týdnu se ustálily, v HK se kolem Sosáka udělala super skupina a já jsem měl po delší době pocit, že zase fakt trénuju. Dost nepovedený kros Verandě vystřídala fajn tréninková akce na Pradědu. Povedly se vánoční sprinty a i silvestrovský pobyt v Jeseníkách šel podle plánu.


Leden:
Prosinec byl ještě dost unavenej, ale tady už to bylo fakt dobrý. Další hodně povedený sprint, soustředění s OKáčkem na lyžích, další víkend na chatě a na konci měsíce povedený pobyt v Rakousku. Po asi tak 2 letech jsem se konečně dostal do dobrý formy a zas tak moc to ani netrvalo.

Únor:
Další pobyt na chatě, potom super kros na 14km v Hradci. Vaskovo ZÁčko + LPU nočáky. Tady jsem na tom byl hodně dobře, bohužel zároveň asi nejlíp za celý rok a odtud se to začalo lámat. Na konci února měl bratránek svatbu, což byla super akce, ale bohužel jsem to odnesl nemocí. Druhý den zapíchnutý Brutus kros a pauza na 14 dní.

Březen:
V posteli jsem byl dlouho a taky to podle toho vypadalo. Chtěl jsem se z toho dostat opět na chatě a další týden už byl Jarní pohár, na který jsem se celou zimu moc těšil. Klasiku jsem si totálně protrpěl s pocitem, že něco není dobře a navíc mi úplně došlo, což jsem cítil celý další měsíc. Naopak štafety super a nakonec letošní nejlepší štafetový výkon. Další týden v pátek jsem byl na vyšetření u sportovního doktora. Zhubnul jsem, tuk už mi nezůstal žádný, takže výsledky měly jít hodně nahoru. Doktor byl dost překvapenej, že proti rokům, kdy jsem nic nedělal, šly hodně dolů. A já ještě o dost víc. Šel jsem na rozbory krve a doufal, že se něco najde, protože můj jídelníček není tak úplně podle pravidel. Nenašlo se bohužel nic.

Duben:
Velikonočko byla katastrofa. Byl jsem unavený a mapa mi taky nešla. Pozitivní bylo to, že závod na middlu i na klasice jsem vyhrál, ale ne o moc a musel jsem do toho dát úplně všechno. Tady už jsem si ale dal hodně jasný cíl. Až do MČR na sprintu a sprintových štafetách přestanu běhat vytrvalosti a chodit do lesa. A toho jsem se taky držel. S pár výjimkami, jako třeba štafety.


Květen:
Za měsíc a půl před sprintama jsem oběhal spoustu intervalů a dohromady 15 tréninků na sprintových mapách. Postupně jsem se dostal na fakt dobrý časy a začal si hodně věřit. Kilometrový úseky jsem chodil bez problému pod 3´/km, nakreslil si mapu ValMezu a těšil se. Pragovácký áčka jsem šel z plnýho tréninku, spíš jen pro účast, a nijak mě to nestresovalo.
V úterý před sprintem jsem šel poslední pořádný trénink (1km-0,5km-0,5km-1km). Poslední km jsem šel za 2:42. No a ve středu to přišlo. SCM výjezd v brutálním dešti a zimě. Už cestou tam to nebylo nic moc, protože jsem za den několikrát promoknul. Trať jsem jen proklusal a druhý den už měl teplotu přes 38. V pátek to nebylo o moc lepší a fakt jsem nevěděl, co mám dělat. Cpal jsem do sebe všechno, co se dalo, ale ještě v sobotu ráno jsem měl zimnici jako prase.
Dva ibalginy to tak nějak vyřešily, ale výkon byl stejně katastrofální. Po části na sídlišti jsem byl ještě třetí, ale nohy netáhly. A pak přišly na řadu ploty a chyby, a k tomu ještě špatná kontrola. Ale to už mi bylo upřímně jedno, o 12.místo mi tady nešlo. Naštěstí byly druhý den štafety a naštěstí jsem měl super tým, takže i když můj výkon nebyl opět nic moc, tak to na bronz stačilo.
Další víkend už to bylo lepší. Štafety v sobotu nic moc, ale na sprintu už to fyzicky šlo. Bohužel jsem udělal hodně chyb a hlavně si vyhodil kotník. Takže dalších 14 dní pauza.

Červen:
Běhání absolutně nula. Kotník bolel, školy bylo hodně. A hlavně, po parádní zimě se najednou všechno zhroutilo a chyběla mi motivace. MČR na middlu jsem šel absolutně z nuly, ale v sobotu překvapivě fyzicky super. V neděli už moc ne, ale nějak mě to ani netrápilo. Nominačky, který jsem si v zimě plánoval, neměly žádnej smysl.

Červenec:
MOF soustředění a odjezd na měsíc do Švédska. A najednou to zase šlo. Napsal jsem si plán, za první týden jsem se rozběhal, a potom už do toho šel naplno. Běhal jsem často dvoufáze, v lese i na asfaltu, bavilo mě to a hlavně mi to zase začalo běhat. Pomohla mi určitě i pauza bez závodů a hodně jsem se na na těšil.

Srpen:
Výlet do Chorvatska - nejdřív s rodinou, kde jsem si skvěle zazávodil, potom s Lejzcek OK, kde jsem se skvěle odreagoval. A potom už trénink mohl pokračovat. 4 dny v Orlických, 3 dny v Krkonoších - spousta kilometrů i nastoupaných metrů. Forma vydržela i na Jesenickém půlmaratonu, kde se mi běželo moc pěkně a vyhrál jsem.
Bohužel jsem to úplně nezregeneroval a na soustředění v Šaštíně to bylo peklo, ale to nemuselo být tak úplně špatně.


Září:
Špatný výkony na ČP mi moc radost neudělaly, ale cíle na podzim byly jiný (MČR, MČR, MČR), a na ty jsem si věřil.
Po nic moc sprintu na akádě to ale šlo do háje všechno. Začal jsem se realizovat v jiným sportu a i tady moje forma stoupala. Vypil jsem toho dost, dostal přes držku, takže podle toho vypadaly i štafety. Možná lehký otřes mozku a každopádně hodně těžká kocovina udělaly svoje a běhal jsem totální kanál. To bylo první varování (a napomenutí od povolaných, kterýho jsem si vážil). Plán mi začal psát Sosák a já jsem vypadnul na chatu, daleko od všeho nezdravýho. Moc dlouho jsem tam bohužel nevydržel a trénink v kombinaci s pitím přinášel hodně proměnlivý výkony. Jedna věc ale byla pořád stejná, dělal jsem šílený množství chyb a nedokázal se koncentrovat. Na klasiku jsem asi ani neměl jezdit. Fakt jsem se snažil, ale fakt to nešlo. A nedělní chuť dobíhat B-finále nebyla žádná.

Říjen:
Šílená životospráva a nálož vrstevnic bohužel přinesla další komplikaci - totálně kouslý stehna. Toho jsem se nezbavil za celý týden. Fajn společenská akce u Panchyho v Trutnově a výběh na Sněžku to taky úplně nevylepšil. A tady už přišla fakt zoufalost. Nasadil jsem týdenní plán, který asi hodně lidí pobavil, ale mě každopádně zachránil. Celý jsem ho splnil a v úterý už se mi na dráze běželo moc pěkně, asi tak po měsíci.
Blbý bylo, že jsem byl neskutečně nervózní. Rozhodně jako ještě nikdy. Snažil jsem se drtit Sosákovy a Ňufovy tratě (za což jim ještě jednou děkuju), ale moc to nepomohlo. Spánek před závodem taky nic moc, ale nějak to dopadlo. Moje výkony nebyly ani bezchybný ani super, ale po tom, co jsem předváděl celý podzim, to byl pro mě skoro zázrak. Dlouho se mi tak neulevilo a upřímně řečeno, byl jsem na sebe i docela pyšný, že jsem to tak nějak ustál.


No, poslední položku plánu (párty) jsem ustál ještě líp, akorát se protáhla na další tři týdny.
Na konci měsíce tomu pomohly i dvě super akce. Nejdřív s hradečákama v Krkonoších, a potom s klasickým mixem na Zamyšlení v Jeseníkách.


A tady to končí. Do zakončení si nedám ani pivo, protože už toho bylo fakt moc. A moc děkuju lidem, co jim na mně záleží, a snažili se mi to naznačit. Už jsem to pochopil ;)
Trénovat bohužel nezačínám. Už třetí den ležím v posteli a nemůžu ani mluvit. Ale začnu co nejdřív a budu se snažit. Mimochodem, za loňský rok jsem měl i přes všechny výpadky o 1200km víc než loni.

sobota 17. října 2015

TVRDÝ ŽIVOT POLSKÉHO ŽIDA

Během září byly všude po HK plakáty, že hledají komparz na natáčení amerického filmu v Josefově, a hledají hubené muže a ženy. Za hubeného se považuju (většina lidí hubená fakt nebyla. Teda aspoň podle mě) a termín natáčení  mi celkem vyhovoval, před štafetama a družstvama bych do toho rozhodně nešel.
A tak jsem to zkusil. Konkurz jsem sice nestihl, protože jsem byl na MČR na klasice a stejně by mě v tom stavu po příjezdu asi vidět nechtěli, ale napsal jsem mail, poslal míry, a vzali mě. Čekal jsem, že kromě předpokládaného snadného přivýdělku, zažiju něco novýho a třeba i poznám nějaký zajímavý lidi.
Trochu čára přes rozpočet byla pondělní kostýmová zkouška. Po nedělních oslavách jsem se na to moc necítil, ale nějak to dopadlo a dostal jsem roli řadového židovského občana v ghettu.
Nástup jsem měl určený ve čtvrtek, a do tý doby jsem poctivě pokračoval v oslavách. Zakončil jsem to s Ňufem a Kačenou na den Bernarda, když mi přišla SMS, že mám být ve čtvrtek 5:30 ráno na nádraží (pro mě cca 30 minut cesta).


Den první: Vstávání hrozný, cesta taky. Potom už to šlo jasně: kostymérna, make-up, čekání, odjezd na plac. A tam jsem čekal, že budu většinou jen čekat v teple a občas se připletu do nějaký davový scény. A to byl hodně velký omyl! Celý natáčecí den trval 16 hodin a jediný pauzy byly snídaně (10 minut), oběd (15´), večeře (10´) a tři 5minutový pauzy na čaj. Jinak jsme jen točili a točili. Záběry pořád stejný, kostým příšernej (táhlo mi na záda), zima, déšť. Pro mě osobně to bylo fakt peklo. Ale pozitiva bych našel taky. Tak nějak jsem si najednou dokázal představit, jak se Židi cítili. Málo oblečení (bez membrány), málo jídla, strašná zima, pořád na ně někdo křičel, bez střechy nad hlavou.....No, v 7 večer jsme konečně skončili. Totálně zmrzlý, promočený a všichni toho očividně měli plný zuby. Potom zase vystát frontu v kostymérně, převlíknout se a jet domů.
V busu jsem upadnul do těžký deprese a fakt jsem se na to chtěl další den vykašlat. Ale říkal jsem si, že tohle prostě zabalit nesmím! Podpořila mě v tom SMS o času srazu na další den: 4:00



Den druhý: Dvě a půl hodiny spánku tak úplně nestačily. V busu jsem přemýšlel, kde seženu nějakou flašku, abych ten den nějak přežil. Nic mě nenapadlo.....
Po příjezdu se ale všechno změnilo. Na místě bylo pro tento den nejvíc lidí, asi 450 komparzistů. Z nich bylo asi 5 nasazeno na epizodní role. S jedním z nich ale nebyli moc spokojení, a tak hledali někoho novýho. Prošli všechny a vybrali 5 lidí, který vzali před hlavní produkci. Byl jsem mezi nima, a co víc, vybrali si mě!
Zjistil jsem, že tento den mám jen jednu scénu, jíst nebudu s komparzem, ale se štábem, budu mít víc než dvojnásobný plat a budu pěkně v teple, než si pro mě přijdou.
Luxus! A potom přišlo vybírání novýho kostýmu (cca 1 hodina), úprava kostýmu (cca hodina), stříhání, make-up, další stříhání, další make-up. A pak už jsem jenom čekal. Po zkušenosti z předešlýho dne jsem si bohužel nevzal knížku, počítač ani nabíječku na telefon. Nakonec jsem čekal nekonečných 14 hodin, než přišel šéf a řekl mi, že dneska už se na mě řada nedostane. Paráda, to se vyplatilo. Ale peníze dostanu, jsem suchej, najedenej, takže asi ok. Příjezd domů ve 21:30 a příští den
odjezd ve 4:30.

Den třetí: Tři hodiny spánku opět nic moc. Na place už bylo tentokrát jen asi 70 komparzistů, který už jsem celkem znal, a už jen jedna epizodní role - já.
Klasický kolečko s kostýmama atd, a šlo se na věc. Teda, spíš oni šli na věc. Já jsem zase jen seděl. Podle výrazů ostatních, když se z tý kosy vraceli a zase do ní odcházeli, jsem byl jednoznačně nejoblíbenější člověk na místě. Ale ono to zas tak super taky nebylo. Čas utíká fakt pomalu, úplný teplo mi taky nebylo a strašně jsem se nudil. Jen jsem do sebe klopil jedno kafe za druhým a přemýšlel. A to nikdy není dobrý.
No a na závěr dne to přišlo. Vytáhli si mě. Ten den už asi potřetí upravili, a představili mi moji scénu. Nevypadalo to moc náročně. Problém byl v tom, že jsem v ní figuroval s jediným hercem (kromě komparzu), a to s představitelem Nikiho Laudy z Rivalů. Nervózní jsem byl jako prase, ale s Nikim jsem se pozdravil, scéna trvala asi 10 vteřin, natočená byla během 20 minut, a já jsem mohl jet domů.


Už dlouho jsem nebyl tak rád, že něco skončilo. Bylo to neskutečně dlouhý. Za tři dny jsem napracoval 47 hodin a spal jsem 10 hodin. To moc zdravý není. S tím se ale taky váže moje největší překvapení. Lidi od štábu byli neuvěřitelný. Byli tam stejně dlouho jako já, spali stejně dlo

uho jako já. Jenže museli organizovat stovky lidí, takže jeli totálně na 100%. Jasně, občas byli trochu nepříjemný (k tomu se dostanu níže), ale jinak byli naprosto neuvěřitelně pozitivní a měli to
pod kontrolou. Myslel jsem si, že v tomhle ohledu (nespaní a nejedení), na mě má málokdo, ale očividně jsem se hodně spletl.
Další věc, která mě překvapila, byla pečlivost. Každá scéna se točila mnohokrát, i když to znamenalo organizování stovek lidí. Každý z těch mnoha lidí prošel make-upem a velmi pečlivým výběrem kostýmu. Fakt by mě zajímalo, jestli si toho v kině někdo všimne. Mimochodem, když jsem dostal roli, tak jsem tam strávil asi tak 20krát víc času, než běžný komparz. Z toho mi tak polovinu doby stříhali a upravovali vlasy. A to všechno proto, aby mi 10 minut před scénou dali čepici, takže to bylo úplně k ničemu.

No a teď k těm lidem a seznamování. Cizí lidi moc rád nemám, nerad se s nima seznamuju a bavím, ale pro tuhle akci jsem si řekl, že to zkusím. No, už cestou na kostýmovou zkoušku mi byla jasná jedna věc: takovou koncentraci exotů na jednom místě jsem ještě nezažil. Většina lidí se celou cestu bavila o tom, jak málo platí, jak se budou řešit přesčasy atd.
Ok, po družstvech jsem nebyl moc ve formě, takže jsem si vzal sluchátka do uší, placatku do ruky a řekl si, že tomu dám šanci až ve čtvrtek.
Nebylo to lepší. Pití už jsem bohužel neměl žádný a lidi se nezměnili, akorát jich bylo víc. A to v několika kategoriích.

1) Studenti: Bylo jich celkem dost a většina z nich byla v pohodě, bohužel v celkových počtech pořád jasná menšina.
2) Důchodci: Taky dost, bohužel většina už senilní, takže zejména štáb z toho byl dost nervózní.
3) Sociálně slabí: Na těch bylo vidět, že jsou rádi i za to, že dostanou jídlo. Tohle pochopit dokážu, ale k seznamování mě to upřímně nemotivuje. Mimochodem, nechyběli lidi bez prstů atd....
4) Mentálně slabí: Lidí, kteří měli očividně nějaký problém, bylo taky dost. A opět obdivuju štáb, že s nimi dokázal pracovat.
5) Úchylové: Specifická skupina. Jasná menšina, ale vidět byla dost. Chlapi od 30 do 60 let. Mluvili na každou mladou holku a taky se s nima museli fotit.
6) Kreténi: Stejně jako výše, většina jich nebyla, ale vidět a slyšet byli dost. Na první pohled hloupí, arogantní a nepříjemný. Od diskuzí o platu to postupně přešlo k politice (střílení Kalouska, Zemana, Babiše, Bushe, Merkelové), a potom samozřejmě ke kritizování produkce a štábu. Platí špatně, jídlo špatný, organizace příšerná, neumí přemýšlet.....No, dlouho jsem se držel. Měl jsem v živé paměti, že přes držku už jsem před měsícem dostal. Nicméně v sobotu už mi prostě ruply nervy a reagoval jsem. Člověk, který má pocit, že umí dělat všechno nejlíp a ostatní jsou debilové, ale zároveň si v 50 letech přivydělává komparzem a jinak je popelář, by měl podle mě držet hubu a být si vědom toho, že jeho schopnosti jsou očividně dost omezený. Takže jsem to řekl a připravil se na nejhorší, protože takových kolem mě bylo poměrně dost. Překvapivě se nestalo vůbec nic a naopak už bylo ticho. Takže třeba nejsou zas tak hloupí???
No, prostě kamaráda na celý život jsem tam nenašel. Lidi ze štábu ale byli super. Když měli zrovna pár minut volno, tak jsem se s nima v pohodě bavil a musel jsem obdivovat, že mají s takovou bandou debilů trpělivost.
Zkušenost to byla velmi zajímavá a až bude film v kině, tak na něj asi i zajdu. Takhle vyřízenej jsem ale ještě nikdy nebyl. Herec ze mě prostě nebude....

úterý 13. října 2015

Konec dobrý, všechno dobrý!

Letošní podzim měl cíl úplně jasný. Z loňských družstev jsme obhajovali stříbro, a k tomu ještě štafety.
Tam jsme měli na úspěch určitě i loni, ale nevyšlo to, a to hlavně kvůli mému tragickému výkonu na prvním úseku. A měl jsem hodně o čem přemýšlet. Loni jsem byl celý podzim v pohodě, běhalo se mi dobře a na závody jsem se fakt těšil. Letos jsem na tom byl tragicky. Nešla mi ani mapa, ani běh. 
Žaludek jsem měl sevřený nervozitou už týden před závodem. Ale zároveň jsem věděl, že mám ze zimy a jara docela slušně naběháno a mohlo by to ještě jít.
A tak jsem se uchýlil k naprostému zoufalství a napsal si týdenní plán
Alkoholová dieta docela rychle zabrala a přísun jídla aspoň 3krát denně to ještě podpořil. Takže už v úterý na dráze jsem se cítil líp, než za celý poslední měsíc.
Páteční klusání mě v tom jen utvrdilo, i když nervozita se pořád zvyšovala. Ale dal jsem si dvě piva, dva panáky a dokonce i usnul. 
Sobotní mapa. Na mapový start jsem to podle domluvy napálil, a potom už si to jen hlídal na čele. Až do osmý kontroly, kde začaly problémy. Jedna chyba, stahování, další chyba, stahování....Chyb bylo
moc, ale naštěstí jsem ani jednou nezazmatkoval úplně a nohy táhly parádně, takže jsem se vždycky dotáhl na dohled týmům, které byly pro nás důležité. 
Po doběhu jsem byl na sebe dost naštvanej, takhle jsem běžet nechtěl, ale zároveň mě překvapilo, že jsem dostal jen dvě minuty a začal jsem věřit.
Po výklusu už jsem mohl sledovat božský výkon Ňufa. Ten toho pro tým udělal hodně už v týdnu, a teď i ve chvíli, kdy to bylo nejdůležitější. Náskok tří minut bych ale fakt nečekal. Když vybíhal Junior, už jsem ani moc nervózní nebyl. Běhám s ním štafety odmala a věřil jsem, že tohle už nepustí. Nakonec to bylo trochu napínavější, ale udržel nervy na uzdě a mohli jsme si vychutnat společný doběh. Paráda! 
Pocity byly skvělý. Měl jsem chuť dát si pár piv a panáků a nic víc neřešit. Jenže nás čekal ještě další den a nějaká zodpovědnost ve mně ještě zůstala.
Takže jídlo, klusání, protahování, dvě piva na usnutí a ráno zase do dresu. 
Družstva mají tu výhodu, že člověk fakt nemusí řešit motivaci. Ta přijde po startu prvních úseků okamžitě sama. Nedělní mapa. Panchy super, Dádule taky. Já jsem vybíhal s Márou Cahlem a tušil jsem, že rychlost si budu muset určovat sám. Šel jsem tak, abych šel bez chyb, což se relativně podařilo. Jedna chybička v dohledávce a jedno naběhnutí na Márovu farstu. Ale docela rychle jsem ho zase stáhnul, takže na průběhu závodu by se asi nic nezměnilo. Super běžecký výkon ze soboty nahradil asi nejlepší mapový výkon za celou sezónu, takže jsem musel být spokojený. Na klusání jsem se vykašlal a konečně šel na ty panáky a svařáky. Topča paráda, Ňuf je fakt blázen, Denisa super a zase jsme byli ve hře o medaili. Na první dvě místa daleko a na třetím místě docela slušný náskok. Junior šel výborně, a tak jsme si na krk mohli pověsit další placku. 
Cesta byla tradičně skvělá a tradičně bych ji potřeboval trochu připomenout, ale společnýma silama se nám to ráno aspoň trochu podařilo.
V rámci možností jsem pro letošní štafety a družstva udělal vše, co jsem udělat mohl, takže bych měl svědomí čistý, i kdyby se nezadařilo. Ale zadařilo se parádně a já za to svým spoluběžcům a spoluběžkyním ještě jednou mockrát děkuji! 

neděle 4. října 2015

Islám tady nechceme!

Včera kamarádka na fb sdílela článek, který mě opět donutil zamyslet se. Přečtěte si ho, třeba vám rozšíří obzory. A moc si vážím lidí, kteří si ho už přečetli (něco to o nich a jejich inteligenci vypovídá). Je to článek od Tomáše Halíka, jehož autoritu v otázce náboženství asi nikdo zpochybňovat nemůže. 
Nejsem člověk, který by byl úplně mimo obraz (v téhle oblasti mám asi výrazně víc znalostí, než průměrný Čech) a svůj názor si utvářel prostřednictvím titulků na novinkách. 
I tak je ale dobrý si přiznat, že moje znalosti jsou velmi omezený a měl bych je rozšiřovat. A k tomu bych neměl používat články na novinkách a idnes. Sice jsou fajn v tom, že díky titulku nalákají potřebné množství čtenářů, ale o jejich obsahu a objektivnosti bych minimálně pochyboval.
Nikdy jsem nebyl (a asi ani nebudu), zastáncem multikulturalismu. Co mi ale vadí daleko víc, jsou lidi, kteří nahlas vykřikují svoje velmi jasně profilované názory na věci, o kterých nevědí vůbec nic. Je to takový náš pěkný národní zvyk. U piva umí kdokoliv kritizovat prakticky cokoliv. Najednou máme ramena a vyznáme se ve všem. Ruku na srdce, nevíme prakticky nic. Vadí mi ale i lidi, kteří se nevyjadřují k ničemu a tváří se, že se jich problém netýká.
Teď budu počítat s tím, že tyhle řádky čtou hlavně orienťáci. Většina z nich jsou určitě nadprůměrně inteligentní lidi. Bohužel je ale většina z nich svým způsobem taky dost omezená. Je to jen můj názor (od toho je blog), ale mám pocit, že dokážeme trávit desítky minut diskutováním o tom, jestli bylo lepší "to oběhnout nebo jít rovně", ale opravdový problémy nikoho moc nezajímají. Jasně, ten sport nás baví, spojuje nás to, v hospodě je to takový neutrální téma, který nekazí atmosféru...Ale stejně, mezi inteligentníma lidma bych čekal, že se budou věnovat i jiným tématům a orientovat se v nich.
O víkendu byl svěťák ve Švýcarsku. Viděl jsem spoustu příspěvků o tom, jak naše repre zase zaválela, jak tam byly hezký výhledy, že tam sněžilo...Jo, jako super, je to zábava. To chápu, taky mě to baví a zajímá. 
Nicméně, zmínky o tom, že Rusko sype tuny olova na území Sýrie, EU jedná o asi největší krizi ve své historii a podobných věcech, jsem nikde neviděl. 
Možná je to normální, ale pro mě asi tak úplně ne. Pravda je, že to studuju, takže by mě to asi mělo zajímat, ale zároveň si myslím, že jsou to záležitosti, který by měly zajímat úplně každýho. Rozhodně to naše životy ovlivní víc než to, jestli v Arose sněží...
Myslím si, že se máme až moc dobře. Řešíme kraviny a zároveň nám uniká to, co je podstatné.
Většina lidí vystřídá "deset" partnerů, protože chce najít toho "pravýho", ale nakonec se procento rozvodovosti stejně jenom zvyšuje, takže to jsou jenom kecy.
Studujeme, abychom byli vzdělaní, ale na otázky, týkající se dění ve světě, stejně odpovědět nedokážeme, takže to nejdůležitější nám nakonec uniká a zase to jsou jen kecy.
Jsme Češi, čehož si najednou strašně vážíme, ale česky moc lidí psát (ani mluvit-nic proti Brnu a dalším periferiím) neumí.
No, kolem a kolem, jsme prostě rozmazlený. S odkazem na Halíkův článek musím říct, že s naprostou většinou jeho argumentů souhlasím. Za současné situace si podle mě tyhle 
problémy i zasloužíme. Ve středu Evropy, kde jsme vždycky jen čerpali výhody plynoucí ze svazků s někým jiným, případně si stěžovali na důsledky těchto svazků, jsme ztratili racionální pohled na svět. Vždycky bylo na koho nadávat. Habsburkové, nacisti, komunisti, EU, muslimové....Hlavně abychom si nikdy za nic nemohli sami :-) 
Orienťáci to vyřešili. Řeší ty volby přes kopec nebo kolem a jsou asi spokojený. Bohužel je to pro mě spíš smutný...Na závodech nám pustěj Mandrage, Divokej Bill, Horkýže, a stačí to (mně teda rozhodně ne!). Je to škoda, máme na víc......

pátek 2. října 2015

Poslední závod se blíží.....

Měl jsem v hlavě už pár týdnů zvláštní myšlenku. Myšlenku, že se příští rok vykašlu na orienťák. Je to divný, protože to bylo dlouho to jediný, co mě zajímalo. Jenže motivace opadla a chuť ještě víc. Minulý víkend, kdy bylo MČR na klasice, už mě jenom dorazil.
Volby mi nešly, dohledávky taky ne, běh v terénu taky ne. Jediný, co bylo ok, bylo běhání po cestách. Spíš to bylo super, než ok. Už v půlce trati mi bylo jasný, že mám vlohy pro jiný věci, a že mi v OB pšenka nepokvete. Je pravda, že takový věci bych asi uprostřed závodu řešit neměl, ale je to něco, co jsem měl v hlavě už delší dobu a nedokázal jsem na to přestat myslet.
V neděli jsem na startu neměl pocit, že bych chtěl nějak závodit. Nechci se nikoho nějak dotknout, ale B-finále prostě není něco, co by mě motivovalo. Když mě už cestou na dvojku začaly brát křeče do stehen, všechno se jenom vyjasnilo. Zapíchnul jsem to, doklusal do cíle a upřímně řečeno, zase mě ten běh po cestě (kdy se nemusím koukat do mapy) bavil víc.
Před třemi týdny jsem se dostal do takový dost blbý nálady. Dost jsem pil, váhu jsem srazil na 58kg a nic mě nebavilo. Jenže jsem zároveň věděl, že uprostřed října je vrchol sezóny (MČR štafet a družstev). Řekl jsem si, že ničení sebe sama už bylo dost a najal jsem novýho trenéra. Sosák se do toho obul a napsal mi dávky, který jsem neběhal ani v nejlepších letech. Výsledek na sebe nenechal dlouho čekat. Totálně jsem se zavařil..... Nicméně, po cestách a po rovině se cítím velmi dobře, křeče už snad přešly a já se na vrchol sezóny těším a mám pocit, že jsem i připravený. To ani nemluvím o koních, co půjdou za mnou. Ňuf i Džunior zaletěli o víkendu parádně a já teď jen čekám, že to za mě doženou :)
Každopádně, zpátky na začátek. Běhat budu dál, a chci běhat hodně, akorát bez mapy. Za 14 dní poběžím 1/2 maraton Moravským krasem, potom Klokan kros, potom Velkou Verandu. A potom? Potom všechny další krosy a silniční závody, který zvládnu. Příští sezónu budu jezdit na všechny štafety a určitě chci běžet MČR ve sprintu a sprintových štafetách, ale to je z OB asi všechno. Když bude nějaký zajímavý hladký závod, tak dostane přednost. Mám pocit, že mi to jde líp, změním prostředí, třeba něco vyhraju.....prostě a tak. Slibuju si od toho to, že získám novou motivaci a odpočnu si od koukání do mapy, takže mě to zase bude bavit.
To jediný, co chci kromě štafet a sprintů oběhnout, budou český nominačky na ME. Sprint tam je, sprintový štafety taky a obojí mi do plánu docela zapadá.
A teď zase zpátky. Za týden bude MČR ve Vracově, a na to se těším moc. Tým máme silný, chuť by taky byla, máme co obhajovat,
tak uvidíme, jak to dopadne. Rád bych tuhle nepovedenou sezónu zakončil nějak hezky :)