Od zamyšlení v Jeseníkách jsem týden ležel v posteli. Asi se ta "námaha" za předešlé týdny nasčítala a já jsem měl pocit, že umřu. Vstal jsem až v sobotu ráno, kdy jsme pořádali výchoďák.
Dobře mi fakt nebylo, ale naštěstí mám kamarády. Panchy i Mülleros měli značně vylepšený čaje, který mě docela postavily na nohy. Roznos jsem ustál, komentování taky. Se sbíráním mi naštěstí Mamut pomohl. A dostali jsme ještě příjemnou pořádací povinnost. Dopít sud, který se na závodech sotva narazil. A tak jsem se sešli jako vždycky na Brněnský a pili. Pořádání skončilo ve 4 ráno, a ráno jsme vstávali, abychom jeli balit stan. Bylo to náročný, ale nemoc překvapivě zmizela. I když za cenu toho, že jsem porušil svých 14 dní abstinence.
Další týden už jsem dokonce začal trénovat. A ve středu jsem vyrazil na přednášku o ultramaratonu, abych se i něco přiučil. Opět jsem se ujistil v tom, že když někdo říká, že na běhání nemá čas, tak jenom kecá (a jsem jeden z takových lidí).
Celý týden jsem se moc těšil na oddílové zakončení sezóny, což je už legendární akce, která nikdy nezklame. Bohužel už ji taky tři roky pořádám, takže je s tím spojenýho hodně stresu (100 lidí je dost), ale ten většinou v sobotu kolem poledne opadne :-)
Letos jsem to nepodcenil, takže jsme vyrazili už v pátek. Můj dívčí tým šel roznášet bojovku a já se Šabym a Müllerosem jsme si užívali pohodový odpoledne. Večer dorazila i další skupina a asi jsme si to užili.
Ráno dorazilo i zbylých 85 lidí a mohlo se začít. Vyrazil jsem na cestu kolem světa i se svým psem, který první hodinu ještě uměl chodit. Ale bylo nás víc, prakticky dokonalá skupina.
Všechno šlo podle klasickýho scénáře. Šli jsme sami, pili jsme, rozbíjeli kokosy, dávali napít turistům a Junior mapoval a luštil křížovky. Potom jsme se klasicky sešli nejdřív s dorostem, potom s MOFem, a potom s holkama. Alda si klasicky něco udělal (tentokrát rozsekal hlavu) a klasicky byl odvezen do nemocnice. A potom jsme se bohužel rozdělili definitivně. Holky nám daly svůj nejslabší kousek a odešly. A MOF nám nechal Mamuta a taky odešel.
Pořád nevím, proč jsem to udělal, ale vzal jsem na sebe funkci, že slabší kousky dotáhnu na hotel, mimochodem jsem taky nebyl moc ve formě A pořád nevím, proč jsem to udělal, ale nevybral jsem si Müllerose, který vypadal hrozně, ale nakonec to nějak rozchodil. A tak jsme zbyli jen tři a před náma dlouhá cesta. Tu jsme samozřejmě nezvládli. Už jsem přemýšlel, kde v lese přespíme, ale naštěstí nám zastavilo auto. Jo, jen ještě jako omluvu. Celou cestu jsme nadávali na to, že nikomu nechybíme (a funkční mobil už neměl nikdo), ale po příjezdu na hotel jsme zjistili, že nás šest lidí s čelovkama hledá v lese, takže děkuju a omlouvám se! Večeři jsme nestihli, večerní program taky ne. Ale spát jsme šli ve 4 ráno, takže se to opět povedlo.
Snídani jsme zaspali a (někteří) vyrazili na závod. Já jsem na mapě od družstev nebyl, což je asi nejdelší pauza za několik posledních let. A nebyl jsem teda ani mockrát běhat. Jídlo nebylo žádný, pití v krvi až moc. Ale vedl jsem oddílový žebříček a chtěl to udržet. Bohužel už na jedničku bylo jasný, že je to bez šance. GPS jsem zapomněl zapnout a zapomněl jsem asi i svoje nohy, hlavu a žaludek. Většinu postupů si nepamatuju, jen ty chyby jo. Junior mi dal brutální nálož, ale nebyl jsem zdaleka sám, kdo nebyl ve formě. Naše hvězda ze družstev už taky měla silnější chvilky :-)
Oběd jsme naštěstí stihli a mohli jsme vyrazit domů. Samozřejmě bylo potřeba dopít zbytky zásob, a když jsme se po cestě tak pěkně rozjeli, byla by škoda jít hned domů. Skončili jsme tedy Na Hradě u Kozla. Ničeho nelituju, až dneska na tréninku jsem litoval.
Ale ne zas tak moc, zítra si dám silniční závod, abych zjistil, jak moc velká troska jsem. Od družstev jsem přibral 8 kilo a je to znát. 10km mi asi ukáže víc....
Žádné komentáře:
Okomentovat